Bronislav Sobotka: Zamilujte se do angličtiny. Neprůstřelný návod, jak se naučit anglicky a užít si to. (Jan Melvil Publishing, 2021)

8.1.2022

Broňův návod, jak se naučit anglicky, propojuje poznatky z jiných knih – ať už jsou to tituly Navždy plynule (Gabriel Wyner), Nauč se to (Peter C. Brown, Henry l. Roediger III, Mark A. Mcdaniel), nebo např. Atomové návyky (James Clear) – s osobními zkušenostmi autora, který si učení angličtiny nejprve prožil v roli studenta-samouka a až poté taky jako učitel. Řada tipů je mimoto univerzálně využitelná pro jakýkoli cizí jazyk, lze se tak o nich dočíst už kupříkladu v knize Lucie Gramelové Jak vyzrát na cizí jazyky (na kterou Broňa v jedné z kapitol odkazuje). Takže pokud se učíte anglicky a nemáte čas číst tuny knih, vystačíte si pouze s touto Broňovou příručkou – což je přinejmenším praktické.

Všech 12 kapitol je logicky seřazeno od obecných tipů přes pasivní dovednosti (čtení, poslech, sledování audiovizuálního obsahu), aktivní disciplíny (mluvení, výslovnost, psaní) až po tipy, jak vyzrát na slovní zásobu a gramatiku. Jako přídavek nechybí samostatná kapitola o tzv. Czenglish. Nezřídka kapitolu doplňují Otázky a odpovědi čili v podstatě FAQ, které autor sesbíral v průběhu let od svých studentů. Originálním způsobem je pak každá kapitola orámována poučným i zábavným příběhem z Broňova života: Kapitolu vždy otevírá zápletka obsažená v první polovině příběhu a uzavírá ji druhá část s rozuzlením. A aby toho nebylo málo, často je na závěr kapitoly přidáno 10 tipů na konkrétní zdroje pro studium angličtiny. Text vždy působí velmi přirozeně a dobrý dojem z knihy umocňují stylové ilustrace i nadpisy kapitol.

Za jeden z highlightů knihy považuji hned druhou kapitolu věnující se užitečným návykům a motivaci. Nejen že Broňa poskytuje zcela konkrétní tipy, jak angličtinu pevně začlenit do svého denního harmonogramu, ale čtenáři doslova naservíruje i zcela konkrétní příklady! Člověk má tak chuť se do studia hned pustit, protože díky názornému výkladu se tento jinak jasně nejtěžší krok, totiž začít, jeví jako hračka – a piece of cake.

Sám jako lektor němčiny naprosto souzním s autorovým přístupem k mluvení, gramatice a výslovnosti. Je sice pěkné chtít hned mluvit, ale bez oné „silent period“, totiž naučení nejzákladnější slovní zásoby a gramatiky to zkrátka není možné. A i když už nastane ten správný okamžik, nelze očekávat bezchybný výkon, spíše naopak: Cesta k vítězství je dlážděna porážkami, ale cesta to je – dokonce jediná. Kdo to pochopí a je ochoten se postupně po vzoru malých dětí osvojujících si mateřštinu „prožvatlat“ (ano, tak přesně to autor formuluje) k úhledným větám, má vyhráno. Gramatiku Broňa zdaleka neřadí na první místo – v knize jí patří až předposlední kapitola –, ale na druhou stranu ji ani nepodceňuje. Pouze zdůrazňuje, že teorií by měl člověk trávit minimum času a jeho maximum procvičováním a vnímáním gramatiky mimo svět učebnic: např. při psaní deníku nebo sledování seriálů. A co výslovnost? Je nutné usilovat o maximální autenticitu? Není! Stačí dosáhnout bezproblémové komunikace. Protože jak známo, jazyk úzce souvisí s naší identitou, a tu máme právo si ponechat: „To, že lze poznat, že nejste rodilí mluvčí, nevnímám jako handicap. Jde o součást vaší identity, vaší osobnosti, vašeho původu.“ Právě zmíněné ale samozřejmě nebrání tomu, aby se nadšenci do cizokrajných hlásek nesnažili vyšplhat na samotný vrchol, ze kterého shlíží – v knize mimochodem právem zmíněná – Irena Hůlková. Musí mít ale její talent a smysl pro dokonalost a taky je většinou čeká spousta práce v artikulační posilovně. Nemusel by jim tak vystačit čas ani energie na to podstatné: zprostředkovávání obsahu, nikoli (pouze) formy.

Líbí se mi, že Broňa není tak radikální jako Wyner, ze kterého jinak hodně čerpá. Wyner například radí sledovat seriály bez titulků, za nevhodné považuje i titulky v cílovém jazyce. Taky nabádá při studiu jazyka v maximální možné míře eliminovat mateřštinu. I tady ale Broňa zůstává nohama na zemi a při učení slovní zásoby nijak neodrazuje od psaní českých ekvivalentů na výukové kartičky. Broňa má mimochodem svůj vlastní systém na učení slovíček, nazývá jej zkratkou BOSS a bude se líbit každému, kdo se digitálnímu světu navzdory i nadále drží tužky a papíru.

V knize je spousta odkazů na užitečné a zároveň bezplatné zdroje a nástroje na internetu, mě osobně nejvíce oslovily tipy na:

  • zpravodajské servery ve zjednodušené americké angličtině,
  • web poskytující kolokace k zadanému slovu,
  • test pro zjištění odpovídající úrovně zjednodušených knih,
  • web motivující k psaní formou vygenerování přesného zadání, o čem psát, případně jaká slova v textu použít,
  • výkladový slovník poskytující informace o jazykové úrovni každého významu uvedeného u daného slova,  
  • seriál o historickém vývoji angličtiny.

Není bez zajímavosti, že Broňa poprvé mluví o roli učitele v učebním procesu až v sedmé kapitole. Klasické kurzy nezmiňuje vůbec. Kniha je tak skutečně návodem, jak si vše režírovat více méně jako samouk a učitele zapojit „pouze“ pro zpětnou vazbu, zejména při rozvoji mluveného projevu. Zde je Broňa zajedno s Wynerem, který pod heslem „jazyk vám nemůže nikdo dát, ten si musíte sami vzít“ přisuzuje studentovi maximální samostatnost a zodpovědnost.

Závěrem si dovolím pár konstruktivních připomínek, které Broňa jistě uvítá, vždyť ze samé chvály snášející se dennodenně na jeho hlavu už musí být trochu unavený. Snad s výjimkou kapitoly o výslovnosti Broňa mezi 10 tipů v závěru kapitol vždy přimíchal i své vlastní produkty a služby, jednou dokonce nabízí v hlavním textu slevový kupon. Na propagaci není v zásadě nic špatného, nicméně oněch 10 doporučení nevyhnutelně ztrácí na objektivitě. To by se dalo říct i o závěrečném doporučení 9 knih, z nichž 6 vyšlo v nakladatelství Melvil.

Nicméně já sám mám Melvil velmi v oblibě a jsem vděčný mimo jiné za překlady knih Cala Newporta. A právě ten by s Broňou v jedné věci polemizoval: Zatímco Broňa radí využít pro studium angličtiny každé okénko v našem harmonogramu, Newport v knize Digitální minimalismus doporučuje občas jednoduše nedělat nic, a poddat se tak zázračné moci podvědomí, které dává vzniknout skvělým nápadům a přináší řešení problémů, se kterými si vědomý stav mysli neví rady.

Na jednom místě si Broňa protiřečí. V poslední kapitole věnované Czenglish správně upozorňuje, že překlad z češtiny do angličtiny není cesta (já bych se nebál dokonce říct, že to cesta je, ale do pekel), že je třeba se naučit v angličtině i „přemýšlet“ a mateřštinu při vytváření anglických vět pokud možno eliminovat, na druhou stranu ale v předchozí kapitole o gramatice mezi 10 tipy uvádí Novou cvičebnici anglické gramatiky, která z drtivé části sestává ze cvičení na překlad vět právě z češtiny do angličtiny.

V několika případech Broňa podlehl svým učitelským pudům a jal se vysvětlovat základy anglické výslovnosti, pravidla psaní čárek ve větách, použití členů nebo třeba slovosled. Tyto pasáže však nezapadají do koncepce knihy, která nemá být učebnicí angličtiny, ale návodem, jak se anglicky naučit.

Přes tyto drobné výtky se jedná o výjimečný počin jak Broni, tak celého nakladatelství. Broňa je do angličtiny zamilovaný až po uši, ba co víc, na svůj účet si za tu hezkou řádku let šíření svého nadšení může připsat kvanta nakažených. S takovou pandemií nemám problém.