Díl 1: Přítomný čas silných sloves

21.2.2021

Pane advokáte, studenti se často pohoršují nad neutěšenou situací v přítomném čase, kdy se část sloves časuje pravidelně a část nepravidelně. Já se studenty trochu soucítím: Proč právě druhá a třetí osoba jednotného čísla musí vybočovat z řady, zatímco první osoba se vždy tvoří naprosto pravidelně? A proč se tyto nepravidelnosti týkají pouze některých silných sloves?

Milý pane kolego, to je několik otázek najednou. Čili jedno po druhém. Ze sloves, které se dnes časují v přítomné čase nepravidelně, je z hlediska historického vývoje situace nejpřehlednější u skupiny, kam patří např. fahren, schlagen nebo waschen. Změnu ve druhé a třetí osobě jednotného čísla (ich fahre x du fährst, er fährt) má na svědomí samohláska i, která kdysi natolik ovlivňovala samohlásku předcházející slabiky, až nakonec způsobila její přehlasování.

Jaké i máte přesně na mysli??

V rané fázi vývoje němčiny mělo sloveso fahren (faran) v jednotném čísle tvary faru, feris, ferit. V těchto tvarech – na rozdíl od dnešního stavu – vidíme nejen výsledek, ale i příčinu přehlasování kmenového a: samohlásku i obsaženou v koncovkách -is a -it:

Chápu to správně, že přehlasování zde mohla způsobit pouze hláska i a nikoliv u, proto se tedy první osoba (faru) nezměnila?

Ano, proto se také tento jev německy nazývá i-Umlaut („přehláska i“).

Začínám už tušit, že u další skupiny sloves, kam řadíme např. sloveso geben (ich gebe, du gibst, er gibt), byl mechanismus obdobný.

V zásadě ano. Původní sloveso geban mělo v jednotném čísle tvary gibu, gibis, gibit. Jak se ovšem můžete přesvědčit, změna tentokrát proběhla ve všech osobách. Vedle hlásky i se totiž na změně podílelo také u, nejedná se tedy o identický jev jako v případě sloves typu fahren:

Mimochodem, do této skupiny sloves řadíme i slovesa jako sehen nebo lesen, jejichž kmenovou slabiku dnes vyslovujeme dlouze, což se odráží i v současném pravopise: lesen: du liest, er liest.

Omlouvám se, pane advokáte, ale jedna věc mi stále vrtá hlavou. V obou případech ovlivnila kmenovou samohlásku samohláska obsažená v následující slabice. Ovšem čím to? Existuje pro tento princip nějaké racionální vysvětlení?

Aber freilig, milý pane kolego. Jde o polohu jazyka při artikulaci jednotlivých hlásek. Vysvětleme si to na příkladě slovesa geben. Tehdy bylo běžné, že i samohláska ve vedlejších slabice mívala svou plnou kvalitu (nebo sílu, chcete-li), nebyla tedy redukovaná. A pod vlivem této hlásky se jazyk už jaksi „s předstihem“ v ústech přesunoval do příslušné polohy, což ovlivnilo předcházející samohlásku. Na úkor gebit se tak prosadil tvar gibit, protože jazyk už při první slabice měl tendenci se v ústech posouvat nahoru do artikulačního místa hlásky i.

Říkáte, že se jazyk posouval směrem nahoru?

Freilig. Jazyk je při artikulaci i výše než při artikulaci e. Jen si zkuste oba zvuky vyslovit a všimněte si, jak přitom jazyk v ústech mění svou polohu. Ale víte co, já vám to pro jistotu načrtnu a rovnou pro lepší orientaci přidám i další hlásky, o kterých už dnes byla řeč:

Děkuji, teď už mi to do sebe zapadá. Chápu tedy správně, že ostatním silným slovesům, které nepatří do výše uvedených skupin, se podobné změny vyhnuly, a proto se dnes v přítomném čase časují pravidelně?

Jein. Totožný kmen v jednotném i množném čísle si napříč staletími zachovaly např. slovesa bleiben, schneiden, schreiben, binden, finden nebo schwimmen. Pak tu máme ovšem ještě slovesa jako bieten, biegen nebo fliegen, jejichž kmen v jednotném čísle vykazoval ve všech osobách změnu na z eo na iu, např. fleogan (fliegen): (ich) fliugu.

V pozdější vývojové etapě němčiny tak ale musely proběhnout další změny?! Vždyť časování v přítomném čase je dnes u těchto sloves zcela pravidelné: ich fliege, du fliegst, er fliegt, wir fliegen, …

Freilig, pane kolego. V rámci obecné tendence vyrovnávat u sloves rozdíly mezi jednotným a množným číslem skutečně došlo ještě v průběhu středověku ke sjednocení tvarů ve prospěch množného čísla. U sloves typu fliegen tak byly odlišnosti v jednotném čísle kompletně „potlačeny“. Mimochodem, obdobná tendence proběhla i u sloves typu geben, pouze s tím rozdílem, že „vyrovnán“ byl pouze tvar první osoby, proto dnes máme sice ich gebe, avšak (stále) du gibst a er gibt.

Děkuji Vám za rozhovor a budu se těšit příště.

Komentáře nejsou povoleny.